Cukrárna U Kláštera, České Budějovice

Historie domu

Dům „ U Černé Růže“, pamětník velké historie města Českých Budějovic

 

(opis seminární práce p. Jana Pilse – školní rok 2000/2001)

 

 

1. ÚVOD

Nejenom lidé mají své osudy, mají je i různé neživé bytosti, jakými jsou například domy. Ty se pak často stávají němými svědky historie země a města, kde byly postaveny. A nejen to, s lidmi, kteří v jejich zdech bydlí, prožívají vše dobré i zlé, sdílí s nimi jejich osudy. Jakoby se radovaly nad jejich životními úspěchy a rmoutily se nad jejich prohrami, rozkvétají nebo skomírají, podle toho, jaký je jejich vlastník.

 

Právě v takovém domě, který se zrodil téměř spolu s městem České Budějovice a který je proto i jeho velkým pamětníkem od jeho zrození až dodnes, je i tato seminární práce.

 

Jedná se o rohový, jednopatrový dům s číslem popisným 11/3, zasahující svou delší stranou do Piaristické ulice (tvoří polovinu levé části) a současně svým o něco kratším blokem do České ulice, kam Piaristická ulice ústí. Dům má tvar písmena U (viz mapa č. 1), skládá se ze dvou křídel, které spojuje průčelí v Piaristické ulici, odkud je hlavní vchod do obou obchodů v přízemí.

 

2. Počátek domu při vzniku města

V roce 1265 položil Přemysl Otakar II. základní kámen k novému městu na soutoku dvou řek Malše a Vltavy. Město mělo být pevností k utvrzení moci v tomto kraji proti silnému vlivu rodu Rožmberků. První stavbou byl dominikánský klášter. Další stavby, které následovaly  byly stavěny na promáčené písčité půdě, podle přesných plánů a měly svůj pevný řád. Stavby začínaly náměstím, jehož všechny čtyři strany o délce 133 m byly orientované přesně ve směru jednotlivých světových stran. Z každého rohu náměstí potom vyúsťují dvě ulice, které svými konci vedly až k městským hradbám obklopenými vodním příkopem.

 

            Jednou z těchto osmi ulic je i Piaristická, tehdy zvaná U Kláštera. Protože byla jednou z prvních ulic ve městě, je velice pravděpodobné, že i dům č.p. 11/3 byl jedním z prvních domů nového královského města. Podle starých dokumentů byl dům postavěn zpola kamenný, zpola dřevěný v gotickém slohu.

 

3. První dochované materiály o existenci domu

S první konkrétní zmínkou o domu 3/11 v Piaristické ulici jsem se setkal na plánu města z patnáctého století, další údaj jsem našel ve smlouvě z roku 1667 o prodeji domu Karlovi Albertovi Hlaváčovi, c.k. hornímu purkmistrovi z Kutné Hory, který jej koupil s chotí Emmou, rozenou Preittenbergerovou, od Václava Františka Kostelického, člena rady a správce ungeltu, daní a cel ve městě, za 1150 zlatých hotově, přesto, že dům byl velmi sešlý z důvodů dvanáctileté nepřítomnosti majitele.

 

V roce 1676 jistý Urban Planckhl měl podle dochovaných zpráv koupit také již od zmíněného Kostelického tento dům za rovných 1000 zlatých. Z tohoto důvodu se můžeme pouze domnívat, že z první koupě asi sešlo. Zajímavé je, že u druhého prodeje je prodáváno spolu s domem i právo zde vařit pivo.

Další dochovanou zmínkou je až rok 1693, kdy Lorenz Vyskočil, sládek, kupuje dům od paní Becherové, rozené Planckhlové, za 1100 zlatých.

 

Tehdy se poprvé píše várečný dům ZUM SCHWARZEN RÖSSL (U ČERNÉHO KONÍČKA).

            Od Vyskočila kupuje dům v roce 1715 Dominik Koch. Za dům s hospodou stejného jména, várečnou pánev a dva kotle na pálení kořalky zaplatil již 1500 zlatých. Prodávající si „načas vymínil pokoj, sklep a sladovnu za 6 zlatých ročně.“

 

            V roce 1729 je vše po Kochovi vydraženo Šebestiánem Kreutzerem, také sládkem, na 1450 zlatých, které mu úvěrem poskytl Dominikánský klášter.

 

            Pan Howiger, tesař, vydražil objekt po Kreutzerovi za 1900 zlatých. Jméno domu a odkaz písaře na předešlou koupi vylučují záměnu, ačkoliv se nejednalo o hostinského. Je patrné, že koupí pana Howigera cena domu značné stoupla a nadále se zvyšovala, což potvrzují další dochovaní kupní smlouvy. První z roku 1780, kdy byl dům opět vydražen za neuvěřitelných 1920 zlatých, druhá potom z roku 1785, kdy cena při dražbě poklesla na 1750 zlatých, za které koupil dům Ondřej Albrecht.

 

4. Stanice koněspřežky u Černé růže

            O další historii domu se postaral návrh prof. pudr. Františka Josefa Gerstnera z roku 1807. Zrodil se sen o železničním spojení Českých Budějovic s okolím, aby se tak otevřela cesta ochodu a později i dopravě osob.

 

            Byla vystavěna první železnice tohoto typu v Evropě měřící 64 kilometrů. Vedla z Českých Budějovic přes Velešín, Omlenice, Rožmitál, Rybník, Dvořiště až do Kerschbaumu /viz obrázek/ a později ještě do Linze, kdy trať už měřila neuvěřitelných 128,7 km., se stala přímou předchůdkyní moderních železnic  zapsala se velkou měrou do osudu města. Gerstner se pak stal stavitelem významných železnic po celém světě /Rusko, 17 mil. dlouhá železnice z Petrohradu do Pavlovska. Koněspsřežkou proslavil i město České Budějovice.

 

            Majitelem železnice, kterou dostavěl 1. srpna 1832 syn slavného otce F.J. Gerstnera, František Antonín Gerstner, se staly C.k. železnice, první privilegovaná akciová společnost. Ta se pak stala majitelem několika budov v Českých Budějovicích.

 

            Jednou z těchto budov byl i Dům u Černé růže. Tady byly umístěn stáje tažných koní, nástupiště pro osobní přepravu a pokladna pro prodej jízdenek. Ta byla umístěna ve vybíhající části domu se zamřížovaným oknem ve výšce zhruba dva metry nad úrovní chodníku (je zachována do současnosti).

 

            C.k. železnice stavbě prospěly tučnými finančními injekcemi na opravu této rozsáhlé budovy, čímž její kupní hodnota vzrostla. Koněspřežka byla provozována až do roku 1870, kdy ji 23. srpna vystřídala první parní lokomotiva

 

5. Návaznost rodiny němců /mých předků, nová tvář domu

u černé růže

            Ale to jsem předběhl významnou událost, bohužel pro naše město ne příliš slavnou. Byl to velký požár v Českých Budějovicích roku 1868, který naštěstí nepostihl Piaristickou ulici a tudíž ani Dům U Černé růže nebyl zasažen, jako jeden z mála v Budějovicích.

 

            V roce 1869 byl dům kompletně zrestaurován panem Hackem a v ten samý rok je dům zapsán do právovárečné knihy, která je dodnes uložena v našem světoznámém budějovickém pivovaru Budvar. Po smrti pana Hacka přešel dům do vlastnictví paní Hackové. V té době, od roku 1905 měl u paní Hackové v pronájmu část přízemí domu cukrář pan Karel Němec. Svého syna, také cukráře, poslal do učení a ke složení tovaryšských zkoušek ke svému bratrovi do rakouského městečka Waidhofen an der Thaya. Po šesti letech složil zkoušky a rozhodnutím města České Budějovice mu bylo přiznáno právo provozovat živnost ZUCKERBÄCKEREI DES KARL NEMETZ po svém otci.

 

            V této době měla cukrárna již pět zaměstnanců. Jedna z nich Kateřina rozená Holická ses stala jeho  ženou. Ta se věnovala chodu prodejny, zatímco její manžel se mohl věnovat výrobě.

 

            Hodně cestoval po celé Evropě a odtud přinášel poznatky o nových surovinách, výrobcích a cukrářském vybavení. Cukrárna byla u zákazníku v oblibě. Po devíti letech pan Němec zemřel a živnost vedla vdovským právem (neměla výuční list) paní Kateřina Němcová.

 

            Živnosti se dařilo, bylo třeba provoz rozšířit, a tak ses v roce 1918 rozhodla dům, ve kterém stále podnikala v nájmu, koupit od paní Hackové za 200 000 korun /viz příloha/ se vším, co k němu patřilo. Dům získal majitelku cílevědomou, pracovitou, jeho historie se natrvalo spojila s cukrářskou výrobou.

 

            Vlastnictví domu umožnilo provedení velké rekonstrukce, která byla dokončena v roce 1928. V prostorách dvora byla stržena stará dřevěná pavlač, místo ní byla zřízena nová prostorná výrobna, v patře nový byt. Výrobky z této dílny se umisťovaly na předních místech kuchařských a cukrářských výstav /viz příloha/.

 

            Cukrárna patřila k životu města. Zmiňuje se o ní i pan František Rada ve své knížce o Českých Budějovicích „Když se psalo C.k., stejně tak i spisovatel Norbert Frýd, který si v té době oblíbil zdejší kremrole natolik, že se o nich píše v knize Hedvábné starosti.

 

            S vnitřní rekonstrukcí souvisela i změna zevnějšku budovy, do jejíž fasády byla začleněna nová moderní dřevěná výloha /obrázek č./, která nabízela řadu lákavých výrobků. Fasáda vedle nové výlohy dostala i nové zdobné ornamenty včetně nové „černé růže“, které se dochovaly dodnes.

 

6. Příchod druhé světové války

            Před druhou světovou válkou v domě svorně bydleli Němci, Češi, Židé. Ve výrobně vedle sebe pracovali čeští  a němečtí cukráři. V levé části domu, v nájmu prosperovala židovská kavárna. Druhá světová válka mnohé změnila. Ve sklepeních prostorách, místo přípravny marcipánu ses musel rychle vybudovat protiletadlový úkryt. Kavárna byla zavřena. Její majitel, stejně jako obě židovské rodiny, bydlící v prvním patře, byli deportováni do koncentračního tábora. Nikdy se nevrátili. Z výrobny odešel na frontu německý mistr cukrář, nevrátil se. Cukrářský učeň musel být dán k dispozici pracovnímu úřadu. Při náletu na budějovickou topírnu, kde pracoval, zahynul. Byty v prvním patře byly přiděleny německým rodinám. Před skončením války se spěšně odstěhovaly.

 

            Do uvolněných bytů byli přiděleni váleční běženci, také jen na krátkou dobu. Válka skončila. První patro, opět jen na krátkou dobu, dostává nové obyvatele – velitelství Rudé armády města.

 

            Po celou tuto složitou dobu spravovala dům a vedla živnost paní Kateřina Němcová, se svou dcerou, již cukrářkou, Marií Ritterovou.

 

7. Období poválečné, znárodnění

            Do domu se nastěhovali noví nájemníci, tentokrát na celý život. Těžkosti poválečného zásobování surovinami a lístkový systém, díky vynalézavosti mistrovství cukrářů a různým náhražkám, cukrárna přestála.

 

            Do kavárny přišel nový provozovatel – ten jen na krátkou dobu. Dřívější stálé hosty vzala válka, noví se sen naučili chodit. V padesátých letech byl dům paní Kateřině Němcové – Dědové znárodněn. Do prostor dřívější kavárny ses nastěhoval národní podnik Rašelina, po něm n.p. Kniha.

 

            Před rokem 1948 se ujala vedení firmy paní Marie Ritterová, od ní si firmu roku 1950 bezplatně pronajaly čokoládovny n. p. Merkur. Po roce svůj nájem převedly na n. p. Jihočeské pekárny, které zde hospodařily až do roku 1990.

 

            I v této době se domu řemeslo oplatilo. Pomohlo mu žít dál – byť někdy i s nešťastným zásahem.

 

            V roce 1962 došlo k další přestavbě domu. V dvorní části na levé straně, v prvním patře byla zbourána poslední dřevěná pavlač k rozšíření stávajících bytů. Sutí z přestavby  byla zasypána 17 metrů hluboká studna (dlouho zásobovala široké okolí pitnou vodou) a klenuté sklepy bývalé kavárny. Stavbou se změnil i charakter levého přízemí domu (bývalá kavárna). V nových prostorách vznikla prodejna chleba a pečiva včetně sociálního zázemí zaměstnanců.         K pravé části domu v přízemí připojily Jihočeské pekárny bývalé květinářství sousedního domu a zřídily zde denní kavárnu. Cukrárna dostala nový název „U Kláštera,“ který ses vryl do paměti zákazníků.

 

8. Návrat k soukromému vlastnictví

            V listopadu 1989 došlo ke změně politické orientace v naší zemi. Socialistické vlastnictví vystřídalo znovu soukromé. To se dotklo i domu. Na rok 1990 měl bytový podnik města naplánovanou generální opravu domu. K opravě domu nedošlo a dům byl bezplatně předán panu Ferdinandu Ritterovi, jedinému dědici, vnukovi paní Kateřiny Němcové – Dědové. Ve stejném roce, také v rámci restituce byla panu F. Ritterovi vrácena po matce, paní Marii Ritterové, za úplatu i živnost.

 

            Aby mohl živnost vyplatit zastavil dům k získání půjčky. Do čela jeho živnosti se postavila jeho žena paní Božena Ritterová. V současné době je zástavní právo již vymazáno, živnost se vrátila „jen pod rodnou střechu“ (sousední dům, ve kterém byla kavárna, koupila rakouská Sparkasse a kavárna musela prostory opustit) a opravy domu pokračují do dnešních dnů.

 

            Cukrárna si ponechala vžitý název „U Kláštera“ – vždyť je jeho sousedkou od samých počátků!

 

9. BUDOUCNOST

            Jsem přesvědčen, že kdyby tento dům mohl mluvit, vyprávěl by pravdivou kroniku našeho města. stojí na svém místě staletí, prožíval s městem a prožívá s ním i dnes všechny změny, které doba přináší, zármutky, ale i štěstí každého dne, k idyl je neživou věcí.

 

            Znovu si uvědomuji, jak hluboce dům ovlivňuje společenské dění, osobní výhry i prohry obyvatel a majitelů. Myslím si, že právě proto bychom měli mít ke všem památkám a dokladům minulosti obdiv a úctu a dělat vše proto, aby se zachovaly jako zdroj poučení pro další generace.

 

            Do budoucnosti přeji tomuto domu klidnou, mírovou dobu, laskavé obyvatele a zodpovědné majitele, aby již nikdy nebyl zastavován a držen, ale aby ve svém pevném „stavebním zdraví“ zůstával dál odkazem minulosti a tichým svědkem doby.

 

            Proto bychom měli mít k takovýmto věcem úctu a odiv, kterou projevíme tím, že budeme dělat vše proto, aby došlo k jejich zachování pro další generace.